Koníčci

Kincsem

Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, záhy opouštěli zemi svého zrodu - kolébka turfu rozhoupávala dostihové dění postupně po celé Evropě. Doby, kdy evropští turfmani vzhlíželi k Anglii jako k nedosažitelnému vzoru, byly vystřídány touhou po měření sil - konkurence na pevnině vzrůstala. Hlediště lemující staroslavné britské dráhy se tak stala svědkem stále častějších nájezdů kontinentálních koní. Zpočátku Angličani přijímali tyto pokusy s aristokratickým nadhledem - ostrovní pýcha a prestiž však měly být zakrátko pochroumány, ba přímo pokořeny těžkými porážkami. Kdo by tušil, že skutečný fenomén, který opanuje Evropu a deklasuje anglickou dostihovou elitu, se ohlási ze vzdálené uherské pusty!...

V noci na 17. března roku 1874 se ve stáji uherského chovatele Erno Blaskoviche narodilo hříbátko - klisnička. Od samého začátku u majitele vyvolávala spíše rozpaky, ostatní sváděla k posměchu: byla malá a zaostalá, nepěkná, špinavě rezavé barvy. Ani pozdější vývoj klisničce nepřidal - vyrostla v dlouhonohé, kostnaté zvíře, které se navíc vyznačovalo silnou netečností - nezájem o okolní dění dávala najevo tím, že často a ráda ležela. Bezradný Blaskovich ji po dlouhých úvahách, zda ryzku vůbec zařadit do přípravy, svěřil trenéru Robertu Hespovi a na cestu dostihovým světem dal klisně - snad ze soucitu či z ironie - jméno Kincsem (Můj poklad). Sotva tehdy tušil, jak mu klisnička obsah darovaného jména naplní. Trenérova skepse o jejích schopnostech se však s každým dnem přípravy rozplývala: pokud se Hespovi podařilo uvést flegmatickou Kincsem do běhu, žasl nad její rychlostí - tehdy jako by kobylce narostla křídla. Proto jí již jako dvouleté naplánoval turné o šesti startech - a rozhodl se, že ji vyzkouší hned v Německu.

Mladičká Kincsem se tak vydala na cesty - poprvé stanula na dráze přímo v Berlíně. Neznámá a nevzhledná klisna šokovala publikum: ve své premiéře totiž soupeře doslova rozdrtila, s přehledem zvítězila o deset délek. Němečtí turmani však z nečekané senzace zatím nevyvozovali zvláštní závěry - vždyť "jedno vítězství koně nedělá". Jejich zdrženlivost trvala pouze do druhého Kincsemina startu - hravě zvítězila i v Hannoveru, hned nato "dobyla" Hamburg a přidala ještě triumf v Doberanu. To už se v dostihovém světě rozpoutal poprask: noviny a telegraf bleskově rozšířily zvěst o neporazitelné klisně a kolem Kincsem se rozpoutal kolotoč zájmu. Při pozvání do Frankfurtu mělo dojít k prestižnímu měření: baron Oppenheim tam proti Kincsem postavil svoji klisnu Regimentstocher, ověnčenou třemi čerstvými vítězstvími z Anglie. Kincsem překonala "Dceru pluku" desetidélkovým náskokem v cíli! S Německem se pro tuto sezónu rozloučila svým šestým vítězstvím v Baden-Badenu, kde pole soupeřů za sebou nechala celých dvěstě metrů... Po návratu do rodných Uher ještě stačila potěšit domácí fanoušky čtyřmi lehkými prvenstvími a ověnčena vavříny se odebrala k zimnímu odpočinku.

O to větší nápor ji čekal v tříletém, klasickém a dostihově nejdůležitějším ročníku: na Blaschovichův "Poklad" se postupně soustředily ataky z celé Evropy. Po dvou úvodních vítězstvích nastoupila Kincsem ke svému třináctému startu - k vrcholnému rakouskému Derby. Aristeides Baltazzi, význačný turfmann tehdejšího mocnářství, proti ní vyslal svého "černého koně" - hřebce Tallóse, s úspěchem vyzkoušeného i na britských ostrovech. Derby toho roku bylo vyhlášeno "dostihem století" a událostí nad jiné společensky významnou - desetitisícové davy ozdobil svou účastí i diplomatický sbor, do čestné lóže usedla kompletní císařská rodina... Drama se však nekonalo: v polovině trati přešla Kincsem do vedení a s přehledem a bravurní lehkostí nad zběsile pobízeným Tallósem zvítězila. Do cíle dorazila naprosto svěží, takže tři dny nato startovala v dostihu na míli a za další tři dny na dvě míle - oba samozřejmě vyhrála. Poté ji přivezli znovu do Německa - tentokrát se na obávanou soupeřku zvlášť připravili: nachystali proti ní dostihovou elitu vybranou po celé říši. V hamburském Renard Rennen se hravě vypořádala s vysoce hodnoceným německým Derby-vítězem Piratem. Další její jasné vítězství nad výborným francouzským Mambrinem v jednom z nejbohatších dostihů světa "Grosser Preis von Baden" už tajně sledovali i vyslaní angličtí zvědové! Davem aplaudujících fanoušků se protáhl jistý sir a nabídl za Kincsem částku 10.000 liber. Blaskovich nyní už příliš dobře věděl, jakou hodnotu má jeho "Poklad", a uctivě odmítl.

Jméno Kincsem se stalo pojmem, synonymem pro vítězství, ale také označením neuvěřitelné vitality a tvrdosti. Každoročně od dubna do listopadu trávila klisna celé dny a noci na cestách, tmavý dobytčí vagón a monotónní dunění pražců střídala s pestrobarevnou a ohlušující kulisou závodišť, startovala v naprosto neznámem prostředí a často na poslední chvíli (nejednou se vlak zpozdil tak, že ji museli sedlat za jízdy ve vagónu - z nádraží spěchala na start už s jezdcem na hřbetě), vyhrála však vždy. Dokázala uvést do varu celé davy. Všude, kam se Kincsem hnula, ji následovaly vlaky fanoušků i náruživých sázkařů. Útrapy dlouhých cest i slávu vítězství překonávala s ledovým klidem, který jí zůstal z mládí - mezi závody nezúčastněně ležela a odpočívala, na startovní čáře se k úžasu všech poklidně popásala. Měla pouze dvě slabůstky: potrpěla si na přítomnost svého nerozlučného společníka, mourovatého kocourka, který ji musel všude doprovázet. Projel s ní celou Evropu. Stalo se jednou, že se kocourek na nádraží zatoulal a klisna odmítla nastoupit. Z "ledově klidné dámy" se stalo nebezpečné, agresívní zvíře. Veškerý personál proto horlivě prohledával soupravu, po čtyřech lezl i přednosta stanice. Teprve když byl proklínaný kocour nalezen, Kincsem spokojeně vykročila vstříc dalším vítězstvím. Druhou libůstkou, na kterou si potrpěla, byla voda z rodných stájí, žádné jiné se nenapila. Zásobní hektolitry tekutiny z domácí studně se proto v nádobách musely vozit všude s Kincsem...

Po sérii oslnivých vítězství na pevnině zbývalo dobýt dostihovou pravlast - Anglii. Trenér Hesp vybral jako důstojnou zkoušku pro svou Kincsem vytrvalecký Goodwood Cup. Rezervovaní ostrované sice chodili okukovat jejich přípravy a hovořili o klisně uznale, avšak porážku "svých barev" nikterak nepřipouštěli. Vždyť proti Kincsem sedlali kromě jiných i skvělého Pageanta vedeného nepřekonatelným jezdcem Tomem Cannonem. Jejich koně byli připraveni skutečně skvěle, žokejům byla pro dostih vypracována speciální taktika, měli rozdělené úkoly, kdo koho musí uhlídat a naopak pro koho jet. Tomu odpovídal i průběh závodu: v momentě, kdy se vyrovnané pole ostrovních plnokrevníků vřítilo do cílové roviny, žokej Cannon začal razantně vyjíždět Pageanta a nezadržitelně získával cenné metry. Fantastický závěr zdvihl diváky ze sedadel, na tribunách zavířily anglické vlaječky, lordstva smekala své cylindry a zvedala je do výše, aby uctila svého velkého favorita. Žokej Madden v sedle Kincsem však zachytil Pageantův nástup a klisnu pobídl - Kincsem vyrazila šokující rychlostí, dotáhla se na mohutně finišujícího hřebce, prolétla kolem něj a s dvoudélkovým náskokem jasně zvítězila. Triumf Kincsem vyvolal explozi nadšení ve skupině maďarských fanoušků, svou nikoli bezvýznamnou dohru měl i u bookmakerských stánků - uherští grófové přijeli podpořit svou klisnu také štědrými sázkami. Obnosy se jim pak mnohonásobně vrátily - třeba jen hrabě Festetics si odnesl 50.000 liber... Britské obecenstvo osvědčilo svůj sportovní smysl - anglický tisk pochválil Kincsem na titulních stranách a napříště ji uznale přezdívali "maďarský zázrak".

V roce 1879 nastoupila Kincsem ke své poslední dostihové sezóně. Mezi neúnavnými pošetilci, kteří se snažili zmařit klisninu fenomenální sérii, se znovu vyskytl Aristeides Baltazzi: postavil proti ní po Tallósovi svého Derby vítěze - hřebce Nil Desperandum, posílen i vírou v jeho jméno (Nil Desperandum znamená v překladu "Netřeba zoufat"). Sáhl dokonce tak hluboko do kapsy, že přeplatil stálého jezdce Kincsem, žokeje Maddena, a angažoval jej do sedla svého koně. Blaskovich, zpraven o nemilé skutečnosti, nechal rychle poslat do Anglie pro schopného Wainwrighta. Kincsem pak dala - opět před zraky vznešené císařské rodiny - Baltazzimu, žokeji Maddenovi i hřebci Nil Desperandum jasně najevo, že jim nezbývá než si zoufat... Poté se majitel klisny Blaskovich i trenér Hesp shodli, že Kincsem už nemá co dokazovat - na podzim její kariéru ukončili. Kincsem se loučila - mnozí to přijali s lítostí a dojetím, někteří s úlevou. Z dostihových drah odešla neporažená: v průběhu čtyř let startovala na závodištích v šesti zemích (dokonce i v Bratislavě a na Císařské louce v Praze) celkem v 54 dostizích, jež do jednoho vyhrála. Soupeřům často poskytovala značné hmotnostní výhody, dokázala zvítězit i na kilometrovou vzdálenost, když popásajíc se na startu, ztratila přes sedmdesát metrů. Stala se nesporně nejúspěšnějším koněm všech dob.

Parabola života slavné Kincsem se jakoby symbolicky zastavila právě v den jejích třináctých narozenin - neporazitelná na dráze podlehla dne 17. března 1887 těžké nemoci. Oslavovaná i zatracovaná, milovaná i proklínaná, ale navždy nejlepší. Kincsem - "Můj poklad"...